(Ovibos moschatus)
Pižmoni jsou podsaditá zvířata, s výrazným hrbem na zádech, krátkým krkem, velkou, nízko posazenou hlavou a dlouhou, hrubou tmavě hnědou srstí. Na první pohled se podobají bizonům, i když jsou mnohem menší. Obě pohlaví mají krémově zbarvené rohy s černými konečky, které po straně hlavy klesají směrem dolů a pak se stáčejí nahoru a končí ostrými špičkami. Pižmoňům začínají růst rohy už jako mláďatům a zprvu jsou viditelné jako malé hrbolky. Většina délky rohu naroste během prvních čtyř let života. Rohy vyrůstají ze základny a rostou po celý život s klesající rychlostí. Samicím rohy rostou také, ovšem bez zesílení rohovitého výstupku na bázi rohů. Rohy samic jsou často štíhlejší a mezi rohy lze na jejich bázi pozorovat srst ve formě bílé skvrny, která tvoří předěl mezi rohy. Ocas je krátký (8–10 centimetrů) a je zcela osrstěný a skrytý v srsti. Samci jsou větší než samice.
Pižmoň aljašský (O. m. moschatus), je původem z pevninské Kanady, a možná i z ostrovů Banks a Victoria, a z Aljašky, aljašská populace však vyhynula v roce 1800, hlavně kvůli lovu. Je obecně větší a tmavší než pižmoň grónský.
Pižmoň grónský (O. m. wardi), je domovem v Grónsku a na souostroví kanadské Arktidy a byl zavlečen na celou řadu míst. Je menší a bývá světlejší než pižmoň aljašský. Dalším a méně výrazným rysem je barva hlavy, která je u tohoto poddruhu bělavější.
| rozmnožování |
Pižmoni žijí ve stádech o různé velikosti podle daného období. Stáda jsou nejčastěji smíšeného pohlaví, i když se vyskytují i stáda samčí nebo samičí. Ve volné přírodě lze narazit i na osamocené jedince, což jsou nejčastěji samci. Uvnitř stáda panuje výrazná hierarchie. Samci jsou obvykle dominantní nad samicemi, obecně je ve stádě jeden dominantní samec. Hierarchie je udržována častými agresivními kontakty o nízké intenzitě, často se omezují na vyzývavé postoje, vokalizace a krátké honičky, pouze občasnými výpady a nárazy hlavou. Obecně agresivním signálem používaným celoročně je tření předoční žlázy o přední nohu.
| potrava |
V létě se volně žijící pižmoni živí převážně travinami (Carex sp., Eriophorum sp. a Poa sp.). Některé populace dávají před pastvou přednost okusování listů arktických keřů, zejména vrby (Salix sp.). Dřeviny (Salix sp., Betula sp., Ledum sp. a Empetrum sp.) jsou spásány ve všech ročních obdobích, i když mohou existovat mezipopulační rozdíly v preferencích.
V zimě jsou pižmoni schopni pomocí předních kopyt hrabat ve sněhu a tak získat přístup k travinám, zejména rodu Carex sp., a také k dřevinám s vyšším obsahem vlákniny, např. vrbě a bříze. Podíl travin a listů keřů v potravě je v rámci rozšíření pižmoně variabilní, jsou rozdíly mezi boreálními a arktickými populacemi a mezi populacemi žijícími na pobřeží a na pevnině. Vodu v létě mají z volných vodních zdrojů, jako jsou řeky a jezera, zatímco v zimě většinu vody získávají požíráním sněhu.
Bylo pozorováno, že pižmoni se při konzumaci potravy vzájemně vytlačují z krmišť – jedinec se k jinému příslušníku svého druhu přiblíží zezadu a převezme krmiště, které má často charakter kráteru vyhrabaného ve sněhu. Pižmoni vykazují upřednostňování pastvy na stanovištích charakteru obnažených okrajů strmých skalisek, které jsou v zimě relativně beze sněhu, takže krmení je snadnější. Na těchto plochách se také v létě mohou zdržovat kolonie mořských ptáků, důsledkem čehož je vegetace velmi dobře hnojena.
| informační list připravil Mikkel Stelvig, koordinátor pro pižmoně, Zoo Kodaň, Dánsko |
Pro více informací navštivte www.poletopolecampaign.org
