(Rangifer tarandus fennicus)
Sob (Rangifer tarandus) má několik poddruhů, které se většinou liší morfologií tvaru paroží, velikostí těla a zbarvením srsti. V Evropě se ve volné přírodě rozlišují tři stávající poddruhy: 1) sob evropský (R. t. tarandus), 2) sob špicberský (R. t. platyrhynchus)a 3) sob karelský (R. t. fennicus), přičemž žádný z nich nesmí být zaměňován polodomestikovanou formou, která pochází ze soba evropského.
Stavba těla sobů karelských je přizpůsobena k životu v hustých lesích tajgy, na rozdíl od soba domácího (Rangifer tarandus f. domestica), který je adaptován na volný terén. Sobi karelští mají o 15 až 20 cm delší nohy než sob domácí, což může být chápáno jako adaptace pro hlubokou sněhovou pokrývku. Kopyta jsou širší než u všech ostatních jelenovitých a zvířeti tak zjednodušují pohyb v hlubokém sněhu a na rašeliništích. Parohy jsou přizpůsobeny k životu v hustých lesích, a ačkoli jsou poněkud větší než u polodomestikované formy, jsou štíhlejší a vzpřímenější a usnadňují tak pohyb v hustém lese. Srst je mnohem jednotněji tmavě hnědě zbarvená oproti polodomestikovaným sobům, kteří mívají srst téměř bílou až tmavě hnědou. Stejně jako všichni členové rodu Rangifer, mají i zde parohy obě pohlaví (samci i samice).
| stav ve volné přírodě |
Finsko je jedinou zemí EU s volně žijící populací soba karelského. Historie tohoto soba je dobře zdokumentována z Finska, kde byl široce rozšířen na většině území státu ještě před třemi staletími. Vzhledem k nadměrnému lovu populace klesala a ačkoli druh začal být chráněn v plném rozsahu již v roce 1913, byl sob karelský již v této době v rámci finské fauny považován za vyhynulého. Naštěstí přežil malý zbytek populace na ruské straně hranic a v roce 1950 byla občas ve východním Finsku pozorována jednotlivá zvířata. V roce 1958 došlo k první poválečné reprodukci na finském území. Díky intenzivní ochraně druhu došlo ve Finsku k jeho obnově a druh se začal v 70. letech minulého století úspěšně šířit. V roce 2012 populace čítala 1 700 zvířat.
| rozmnožování |
Sob karelský se množí pouze sezónně, k porodům dochází na jaře od poloviny května. Výskyt dvojčat dosud nebyl zaznamenán a 60 % mláďat je schopno přežít další zimu. Samice je považována za plně dospělou ve věku tří let, zatímco samec dospívá o rok později.
| prostředí výskytu |
V průběhu jarních a podzimních migrací dochází k přesunům po známých trasách na letní a zimní stanoviště. Letní biotopy jsou mozaikou vod, bažin, borového a smrkového lesa, zatímco v zimě zvířata nejvíce vyhledávají lišejníková vřesoviště.
| potrava |
Jejich hlavní potravou je lišejník rostoucí na zemi, a to jak v zimě, tak v létě. Sobi karelští jsou schopni vyhrabat lišejníky zpod sněhové pokrývky více než 80 cm hluboké. Další letní potrava se skládá z trávy a zelených rostlin, jako je např. vachta, ostřice a listy listnatých stromů.
| faktory ohrožení |
Podle pozorování v terénu se jeví, že nejzávažnější hrozbou pro současnou populaci je lidská činnost, jako je těžba dřeva, automobilismus a pytláctví, a to zejména na ruské straně hranice. Značnou daň z populace sobů karelských si vybírá i nárůst populace šelem ve východním Finsku. Stav druhu v Rusku není příliš dobře znám a starší odhady velikosti populace se zdají být nadhodnocené. Nedávné průzkumy však ukazují, že v oblastech dřívějšího výskytu dochází k postupnému poklesu.
| informační list připravil Leif Blomqvist, vedoucí plemenné knihy pro soba lesního, Nordens Ark, Švédsko |
Pro více informací navštivte www.poletopolecampaign.org
