Vlk arktický

Canis lupus arctos

Žije ve velmi chladných oblastech, kde se teploty pohybují silně pod bodem mrazu, a to i nižších, než -50 °C. Vlk arktický náleží k největším poddruhům vlka. V porovnání s ostatními poddruhy má hustší srst. Čenich, uši i končetiny má naopak kratší. Ve vlčích smečkách panuje přísná hierarchie, na jejímž vrcholu je dominantní pár, který tvoří alfa samec s alfa samicí. Jejich lovecké úspěchy spočívají spíše ve vytrvalosti než v rychlosti. Kořist jsou schopni pronásledovat celý den i noc. V oblastech, kde se arktičtí vlci vyskytují je jen velmi málo rostlinné stravy, a tudíž i málo býložravé zvěře. O potravu je tak v těchto drsných podmínkách nouze, a proto vlci zužitkují ze své kořisti co nejvíce. Takového zajíce sežere i s kůží, srstí, tukem a kostmi. Říše arktických vlků se rozpíná v nehostinných oblastech, které jsou jen velmi řídce osídleny lidmi. Proto mohou stále obývat 95% původní oblasti svého výskytu a díky tomu také nejsou, na rozdíl od mnoha ostatních poddruhů vlka, zařazeni mezi ohrožený taxon.

Prozatím je stav populace vlků arktických stabilní. Avšak tito vlci jsou loveni a chytáni do pastí lidmi, což může být v budoucnu aspektem možného ohrožení. Na kožichu těchto vlků se netvoří námraza, a byl proto tradičně používán jako lem límců a kapucí bund. Je tedy patrné, že jejich pronásledování bude narůstat úměrně k poptávce a ceně za jejich kožešinu. Na danou populaci mají nepříznivý vliv také měnící se přírodní podmínky spojené se změnou klimatu.

6. 6. 2004 Zoo Brno otevřela novou expozici pro vlky. Přírodní pojetí proměnilo hektarový areál v nejkrásnější výběh vlků nejen u nás, ale i v celé Evropě. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že na Mniší horu přináší kus opravdové kanadské přírody. Plochu výběhu dotváří terénní vlny, mezi nimiž si vlci najdou klidná místa, což je obzvlášť pro tento druh důležité. Významný je také vodní prvek, který kanadskou přírodu zásadně ovlivňuje.