Rosomák sibiřský

Gulo gulo

Díky husté srsti a širokým tlapám, které v hlubokém sněhu fungují jako sněžnice, připomíná rosomák spíše medvěda. Nenechme se však zmýlit vzhledem, jedná se o jednu z největších lasicovitých šelem. Zanechává za sebou silnou pachovou stopu, kterou si značí své teritorium a úkryty s potravou. V poměru ke své velikosti je to nejsilnější savec světa, nebojí se konfliktu s vlky, pumou či medvědem. Svými čelistmi bez problému rozdrtí i zmrzlé maso či kosti. Rosomáci si dělají zásoby, které zahrabou hluboko do sněhu. Ten potravu uchrání před ostatními predátory, ale především před bakteriemi či hmyzem a funguje jako „mrazák“. Když na jaře ve svých sněžných doupatech pečují samice o mláďata, je v severské přírodě nejméně potravy a lov by tak zabral příliš času i energie. Samicím však stačí najít nejbližší „mrazák“ a nemusí v době kojení své potomky opouštět na delší dobu. 

V průběhu historie byli rosomáci, kterým se i díky častému požívání mršin přezdívá hyena severu, považováni za záhadné tvory. Jejich skrytý život v těch nejodlehlejších oblastech vedl k několika mylným představám. Kdysi se například věřilo, že rosomák se rodí jako medvídě – jestliže medvědice porodí mláďata čtyři, stane se z toho čtvrtého rosomák!

Rosomáky, stejně jako lední medvědy a další severská zvířata, nejvíce ohrožují globální klimatické změny. Životu v drsných sněhových podmínkách se přizpůsobili natolik, že jinde už ani žít nemohou. Mimo změny klimatu však rosomáky sužuje také lov. Jejich kožešina, často používaná jako lem límců a kapucí na kterém se netvoří námraza, patří k nejkvalitnějším a nejdražším vůbec. Nabídka se tak přizpůsobuje stále existující poptávce po tomto mrazuvzdorném kožichu.